Přežil jsme v samotě
Kterou jsem si nakonec zamiloval
Jako si nakonec vězeň oblíbí vězeňský dvůr.
Jako mukl, který ví
že ať se prohrabe kamkoliv
Vždycky narazí na mříže.
A nebylo, kam se hnát.
Zbývalo jen do smrti si ho honit
A tlachat o svobodě
S jinejma troskama v hospodě.
Ožrat se, porvat se
Pak se jít projít k večeru
A řvát: „Proč se na to, kurva, nevyseru?"
Ale situaci nakonec vždycky zachránili děti
A mohlo tak dál pokračovat
šíření dědičné sněti
Neboť jejich jedinými skutečnými katy
Jsme nakonec my
Homo sapiens, čili člověk pitomý.
Proto jsem jezdil v noci bez světel
Po šesti tequilách a pěti jointech
V protisměru a pozoroval stíny stromů pod kopcem, ozářené jen měsícem
A obrysy domů v půlnočním pološeru.
Tak na to už dneska fakt seru.
Ref: Kam se dožijem? Kdoví, kam se dožijem?
Kdoví? Když už jsme se dožili až sem?
A co je osudem? Kdoví, co je osudem?
Jen až tu nebudem, budem znát, co bylo naším osudem.
Dny, měsíce a roky černou tužkou
Na černý papír psal jsem ti zprávy
A dával je do mrtvý schránky
Pro všechny případy
Všechny svý nápady
Kdyby jsi náhodou přeci jen někde existovala.
A pak si jednou v noci vedle mě stála.
Z minulosti se minulost stala.
Z přítomnosti budoucnost
Po celé necelé půlvteřině.
Znovu jsem se narodil.
A konečně i mně bylo jasný
Co znamená hláška: „I cesta může bejt cíl."
A kašlu na lidi, co si myslí
že mi budou přidělovat kyslík.
A jen zírám
Jak se z jasné pravdy stává pravda
Tak ňák vedlejší.
A odmítám si vybrat – chceš bejt blbej
A nebo blbější?
Ale né. Chci bejt s tebou
Klidně věčně na útěku
Než jako ovce čekat na sekeru
Ale to je jasný, na to už fakt seru.
A myslím, že už je čas.
Tak hodně štěstí všem
Ať už jste kdekoliv
Svobodným i vězněným.
A bachaře ať vezme ďas.
Ref: Kam se dožijem? Kdoví, kam se dožijem?
Kdoví? Když už jsme se dožili až sem?
A co je osudem? Kdoví, co je osudem?
Jen až tu nebudem, budem znát, co bylo naším osudem.