Kdo ví, kde odpočívá Nautilus Kdo ví, kde skončil svoji dlouhou pouť Kdo ví, kde naposled se potopil A nikdy víckrát už nevyplul Mäelström jej hýčká ve svém náručí A v něm hlavu plnou zázraků Kapitán Nemo, když mi poručí Já vidím do lidí jak do vraků Vidím na tisíc vzácných pokladů Které jen stěží někdo vyloví Leží tam v troskách stranou pohledů Na místech, o kterých se nikdo nedoví V hloubkách, kde může plout jen Nautilus 20 000 mil pod mořem myšlení V troskách vašich duší a na dně slz, Je poklad, který těžko někdo docení Na den tak vypůjčit si Nautilus Stačím je všechny ještě zachránit A očistit je od chaluh a od medúz A od chobotnic a nánosy bahna z nich odstranit A vzíti tu truhlu stříbrem kovanou A víko klíčkem písní odemknout Rozdávat lásku uvnitř schovanou až do dna A potom zas dále plout Projít se Atlantidou křížem kráž A vyrvat času všechno, všechno, co nám zatajil Najít staré mapy, bez nichž se nevyznáš Tam v krajinách svého mozku a na chodbách žil A tak jak Nemo řídil Nautilus Špatné a zlé pohřbít ve vlnách Namířit příď do kýlu hrůz a nechat mořský proud Aby je navždy splách A vzít z nich jen věci lidem potřebné Jen soudek s dobrým vínem hloubavým Jen smích pro malé děti nezbedné Pro které to vlastně všechno tady vyprávím Stačí jen znovu najít Nautilus A přístav, který opět opustí Tajuplný ostrov leží v každém z nás A pan Jules Verne mi to jistojistě odpustí On ví, kde odpočívá Nautilus.