Osmého listopadu šestnáctset dvacet u letohrádku Hvězda na Bílé Hoře zůstal z vojsk Království českého poslední Praporec - moravský praporec Šlikův. U zdi letohrádku padl Do posledního muže. Píseň nazvaná Poslední Moravan. Pod bílou zdí má bláto barvu perleťovou A zvony odletěly za větrem do Říma, Obzor se rdí, můj táto, Hanbou šarlatovou Už jsme tu osaměli, z kříže se nesnímá. Prapory mdlé už pálí ruce vlajkonošů, Jen oči pod přilbicí snad ještě doufají, A mlhy zlé se valí do děr od hrabošů I do ran na orlici, kterou už poutají. Rudý kohout na obzoru roztahuje spáry, Hřeben větru rozčesává pera plamenná, Věřili jsme na pokoru u popravčí káry, Zlatá doba nenastává, bude kamenná. Je prý to ctí až na dno, zůstat pod prapory, Mít duši nestydatou a mozek bez ceny, Být králem lstí a snadno vzít si bez pokory Na svatbu se Zubatou železné prsteny. Není to med, zas píti číši vrchovatou A věřit na proroky v chorálu polnice, Sto černých let nám svítí hvězdou jedovatou Na erbu pro otroky - pro naše dědice. Rudý kohout na obzoru roztahuje spáry, Hřeben větru rozčesává pera plamenná, Věřili jsme na pokoru u popravčí káry, Zlatá doba nenastává, bude kamenná, Bude kamenná, bude kamenná...