Když půjdeš po cestě, Kde růže vadnou, Kde rostou stromy, Bez listí. Pak dojdeš na místo, Kde tvý slzy spadnou na hrob, Kdo nikdo nečistí. Jen starej rozbitej náhrobní kámen Řekne ti, kdo nemohl už dál. Pak sepni ruce svý A zašeptej, ámen Ať už jsi tulák, nebo král. Dřív děvče chodilo s kyticí růží Rozdávat lidem štěstí a svůj smích. Oči jí maloval sám bůh černou tuží, pod jejím krokem, hned tál sníh. Všem lidem dávala náručí plnou, Sázela kytky podél cest. Jednou však zmizela a jako když utne, přestaly růže náhle kvést. Pak jsem jí uviděl ubohou vílu, na zvadlých květech věčně snít. Všem lidem rozdala svou lásku a sílu, že sama dál, nemohla už žít. Pak jsem jí postavil náhrobní kámen a čerstvé růže ty jsem tam dal. Pak jsem se pomodlil a zašeptal ámen a svoji píseň jsem ji hrál.