Nemluv o něm s rozvahou tak přízemní On je pro mě z velkých největší I týdny deštivé mi zpříjemní Slůvkem, které řek i bez řečí Bezbranná jak loutka v síti houpací Ztrácím pevnou půdu v chvíli té Když lásku vyznává mi v náznacích Znáš ho líp, však já vím stejně své Hana Zagorová: Řekl mi sám Petra Janů: Řek to sám Hana Zagorová: Jsem, jaký jsem Petra Janů: Jsem, co jsem Hana Zagorová: Proč na něj sázet... Mýlíš se v něm Hana Zagorová: On jedním dechem říci dovede Ty jsi můj ráj i adié Petra Janů: A má i chůzi krásně línou Hana Zagorová: Já o něm vím své Není zrovna hloupý a ani nejchudší Má vše, co se žádá po mužích Sám sebe snad by hýčkal v náručí Kdyby neměl ruce plné mých Do zrcadel usmívá se koutky úst Petra Janů: Ptá se, ptá se mě s úsměvem, co o něm vím Hana Zagorová: Všem se touží líbit, což je zlé Petra Janů: Jak se krásně na mě dívá... Hana Zagorová: Chce vavřín, nevidí však trávu růst Petra Janů: Možná už nevidí trávu růst Nevnímá Že já, i já vím své Hana Zagorová: Řekl mi sám Petra Janů: Řek to sám Hana Zagorová: Jsem, jaký jsem Petra Janů: Jsem, co jsem Hana Zagorová: Proč na něj sázet... Mýlím se v něm Hana Zagorová: Jedno však vím, že je mi vším Že je můj ideál... Ráda ho mít budu dál Jako on já, jsem jaká jsem Petra Janů: Jako ty, já dnes... Zhlížím se v něm Petra Janů: Proč jedním dechem říci dovede Ty jsi můj ráj... Hana Zagorová: I adié Petra Janů: A má zas chůzi krásně línou... Hana Zagorová: Já o něm vím své Petra Janů: Co když nás teď klame s jinou? Já o něm vím své