Sunu před sebou prach lidí V hromadách na jedno použití Jsou živí a mluvili by Zachovávají však příkaz mlčení Za podstatou mého konání Malost mé dospělosti A slibuji jim, když ne sobě Že bude zase dobře Dlouhou cestou lemovanou Skříně plné váz, všude kolem nás jsou Náhle ztrácím schopnost myslet Tisíc ku jedné, noci bezesné Nekonečně dlouhé noci Minuty a dny, stejně jako sníh tají Jsem arogancí mající se za vůli oděnou v síti lží Před sebou sunu prach štítem hrdosti Abych neušpinil svoji leskou zbroj Tu jež se leskne do dálky Přiznávám se Vždy jsem uměl ublížit Srdce je přeci jen sval A tak sunu svůj prach dál Jsem lhostejností mající se za nezávislost Jednotvárností překrývající různorodost Uvědomuji si následky svého bytí Ale jsem omotán řetězem pýchy Pošetile bráním své peří Lžu všem, hlavně sobě Že bude zase dobře Pošetile bráním své peří Lžu všem, hlavně sobě Že bude zase dobře Pošetile bráním své peří Lžu všem, hlavně sobě Že bude zase dobře