Dělí nás kamenný hráze mlčení Z nevyřčených vět, stěny ticha. O ně si každý výkřik z vězení právem zlomí vaz, Leda vzdychat se tu vyplatí. Jednou ty kamenný hráze mlčení Dotknou se nakonec hvězd, a ty zhasnou. Tvář se ti v ledovou škrabošku promění, A pak sevře tě náruč tmy Vzduchoprázdno rázem uhasí ten nekonečnej žár. Tichej smích i pláč i řeči plamenný. Necítíš snad jak ticho narůstá? To se tvý sny proměnily v dým. Narůstá ticho jak došla nám pomalu řeč - Nejspíš slova chybí Jenže sotva si někdy za nás cizí ústa - Jen tak řeknou: "Mám toho víc než dost, spadla klec - Je konec řečí. Mý rány se nehojí, nezarůstaj a sotva přebolí" Jednou to člověče nakonec poznáš sám, Až to mlčení dotkne se hvězd, a ty zhasnou, Zbyde ti nejvýš tak odvaha zavřít krám, A pak sevře tě náruč tmy Vzduchoprázdno rázem uhasí ten nekonečnej žár Tichej smích i pláč i řeči plamenný. Necítíš snad jak ticho narůstá? To se tvý sny proměnily v dým.