Vítej, kdo ve zlém přicházíš
A nezastírej svojí zlost.
Je mi jasný proč jsi tady a co mi přinášíš,
Můj dobrodinče, můj vrahu.
Oči máš unavený, do moře vrásek vhozený.
Dosud jsem na tom nebyl líp.
Teď jsem však zavřel všechna okna, všechny dveře svýmu strachu,
A tak už mi nevadí dívat se ti do očí...
Tak ty jsi ten můj stín, který se věčně za mnou hnal,
Obracel město naruby jen kvůli snům.
V nejtemnějších záhybech ulic je do úmoru hledal,
Aby jim bez milosti roztrhal křídla motýlí.
Jak často vídal jsem můj věčnej vrahu v ulicích,
Jak v pasážích nočního města zmrzlými prsty nabíjíš svou zdivočelou zášť
A soucit odhazuješ jak prázdné nábojnice.
Jako dnes vidím, jak se tvá ústa v půlměsíc proměnila
A jak na tváři ti rozkvet úsměv,
To když sis pomyslel na tenhle okamžik,
Kdy domníváš se naivně, že tuhle štvanici konečně skončíš.
Jenže já jsem tím co ty a mám tisíc tváří a svou duši zrovna tak vyhořelou
A můj stín je tvým stínem a kráčí léta tiše v zádech tvých zrovna tak jako za mnou.
To já jsem tvůj obraz v zrcadle, marně svým motýlím snům křídla trháš.
Hvězdy jsou unavený, noc pod očima kruhy má a v dálce skřehotá už den.
Už s pitvorným úsměvem mi nahlíží do oken,
Jenže dnes u mě nenajde splín.
Tak jen se do toho dej, stref se mi do tváře.
Vyber si kterou chceš, tu já ti nastavím.
Já mám jich tisíc, všechny jsou stejně falešný
A ty jen jedny ruce, můj dobrodinče.
Můj věčnej vrahu, jak často vídal jsem tě, jak lačně prodíráš se tmou,
Tvůj rozervaný plášť a promodralý rty a jak zbytečně mrháš úsilím,
Protože já jsem tím co ty...
Věř mi, až do mě vystřílíš svůj zásobník nenávisti, zhroutíš se k zemi taky ty.
Jsi moje černý svědomí, má vlastní ruka s pistolí,
Která se roztřeseně obrací proti mně.