Znám dům na konci města, Stranou od lidí a v něm bledá nevěsta Prochází řadou svých komnat A není bez viny, že líné vteřiny Jedna druhou tak pomalu střídá Ten kdo čas uhranul, zřejmě si umanul, že byla hříšná a marnivá A že jí za pýchu samotou v přepychu Potrestá. Tenkrát před léty Věci se zdály Jasnější nad slunce, Kdo by chtěl navěky v garsonce Po ránu nad hrnkem kávy Cítit se bez viny Zatímco vteřiny, Ty malé zlodějky Kradou mu z mládí To člověk osudu Snadno a bez studu Naučí vzpírat se A trochu lhát Protože netuší, ž E hřích pod retuší Je hříchem dál. Pár kroků od ráje Stihne tě déšť A z tajných přání Je rázem jen iluze pouhá Na kůži smáčená Teď náhle bledá je ve smyčkách Cest ztracená holka Jen které se do duše Divná předtucha tiše vkrádá V patách zdivočelá smečka Vzpomínek krade Ti dech z plic Ta z lovců nadělá oběti Prošlý směnky dávno už neplatí A koně zchvácení klesají v opratích Kolem se kruh zvolna uzavírá, Byla to past a v ní žádná škvíra Tě nespasí, co víc - Málo máš času Snad jednou pochopíš Jak se to mohlo stát Přece nejsi už holka mladá To znáš dávno nejsi už holka mladá. Až se ten dům na konci města Ztratí v břečtanu, Pak možná bledá nevěsta Pochopí v nádheře komnat Proč květy nevoní a nikdo nezvoní A proč ta její vášnivá láska Je s dechem u konce A v tiché garsonce Gramofon dohrál – jen deska praská A kdo je bez viny umělé květiny Mu zavoní.