BPM . Cesta Florencie - Řím.
Všechny cesty vedou do Říma, do žhnoucího města,
Co se občas chová jako konkubína.
Známe heslo dne "Hlavně se neupínat!".
Se snahou najít věčnost přichází i vina.
Jsme chvíli free a kdo ví, co bude zítra?
Teď se to ale neřeší. Teď pijem a žijem,
žijem a pijem ve slunci všední Itálie, ale i když lije.
Enyky benyky klikybe. Kdo koupí další víno,
Kdo pro něj zajede?
Beru tágo, ignoruju místní MHD. Někam mě doveze.
No je mi báječně.
Vztah se jménem zlatý pleti, je to jízda smrti.
La frego, nechci být mrtvý.
Italky jsou bohyně, a tak mám v centru zásek,
Zavírám oči a utahuju pásek.
Hledám v lásce odpovědi tam, kde na ně místo není,
Co může být víc hraničící než je tělo ženy?
Pomine vášeň změny, zmizí vůně mořský pěny,
Zbyde jenom krása soch z fontány Di Trevi...
Piš si tyhle jména - Bernini, Lipo, Botticeli, Dante,
Caravagio, Michelangelo.
Teď už ale zpět k Puru Chianti.
V hladině Tibery se hvězdy lesknou jako diamanty.
Jako diamanty, jako úsměv Claudie Cardinal.
Jako její úsměv.
V italským hostelu piju víno s Němkama.
Od stolu ke zdi vůně bílýho Orvieta.
Beru zbytek pod svetr a odcházím
Do noční Florencie, kde plazím se,
Se syndromem zmije, podél oken,
Přes tucet bufetů až k mostu Zlatníků.
Pomalu zvedám z čela bekovku, abych uviděl
Na řeku a světla plavidel.
Je moment, kdy bejt sám je nejvíc,
Co člověk potřebuje, chce bejt, tak je.
Odraz těch dvou skůtrů mě prudce táhne,
Jako otec svoji dcerku směr akademie.
Láhev už dávno prázdná, otázek mnoho, odpověď žádná.
Ach jsi tak krásná, noční Florencie.
Tik ťak, tik ťak.
Čas se popotáhl dál a já dál stál nehybně na náměstí,
Kde v kamenu stojí vězni mistrů
A všude, kam se hnu pohyby mramorů.
Pak o kus dál v prostředí kaváren.
Klobouky, kafe, cizinci a temperament žen.
Italky jako by nechaly v sobě ďábla,
Uzavřely, odešly a čekaly, až přijde sama smrt
Políbit jejich snědou pleť.