Až v tuhle Bergmanovskou chvíli vidíme se po letech.
Oba za hranou stolu, jako za nějakou bizardní barikádou.
S konví plnou jasmínovýho čaje
...tiše...
...popíjíme.
A tebe prej zevnitř očesali do větví.
Teď sedáš za piáno bíla jako stěnoví.
Do bytu ti fouká průvan,
A ty mu ještě nastavuješ prsa dokořán.
Z balkónu chytáš do vlasů slunce.
Máš suchý ruce.
Obtisklý zábradlí.
V levý dlani a v pravý svíráš vzrušení.
Ponevaďž milenci ti nepřišli, ale tvůj klín,
Je stále neschopný se přestat chvět.
Jen si to přiznej.
Byt máš tak strašně prázdnej,
Oproti dřezu, oproti popelníku...
U stěny poházený desky jazzu,
Pár knih, pár pornočasopisů.
A pár filmů s Woodem
Pro subtiliní odlehčení.
A černej svetr co jsem ti daroval k Vánocům,
Máš sepranej a vytahanej,
A vína z Francie,
Co ti přivez nějákej Libertin,
Máš samozřejmě vypitý,
Jako už dávno,
Všechno jiný pití.
Že by se i k tvýmu osudu přiblížil Zoluv zabiják?
Nevím.
Komu se zavděčit, viď?
Má krásko balancující na klávesách.
Na kterých stále někdo někde,
Jako když se topí ve vlnách.
.Hraje
A mezitim my dva
Stále popíjíme.
Je ti teprv něco přes dvacet
A už si unavená,
Vlastně stejně jako já.
A spousta dalších co to tiše tají.
Stůl je nám krátkej.
Nemáš touhu dotknout se i mně?
Ne?!
Tak to ty střepy ve vočích
Máme asi jenom z dlouhý chvíle.
Nechtěl jsem ty střepy,
Ani ty louže z nich,
Když spadaly nám pod kalich,
Ze kterýho vídáme už jen šibeniční písně.
Nemusíš říkat vůbec nic...
Nemusíš říkat vůbec nic...
Nemusíš říkat vůbec nic...
Nemusíš říkat vůbec nic...