Kolik nás takových bylo, Co zbloudilo cestou Za modrými květy? Nás přátelé odsoudili A hnali před popravčí čety. Kolikrát vpila mě země A já zbaven smyslů Ryl dlaněmi hlínu? Já nikdy odvahu neměl, Bych přiznal svou vinu. Kolikrát, Markétko, mával jsem tobě? To ty jsi odteďkom má poslední oběť. To s tebou se milují andělé V kráterech měsíce A zůstanou v tvém těle Jak tóny neznělé. Při nástupu stoupám si na špičky Snad z malichernosti. Čas žere hodinám ručičky A vyplivuje kosti. Rány si foukám dýmem z cigaret A v pokoji pro hosty Otevřu soukromý lazaret Své sebelítosti. Kolikrát, Markétko, hrával sem tobě, To ty jsi odteďkom má poslední oběť. To s tebou se milují andělé V kráterech měsíce A zůstanou v tvém těle, Bytosti oněmělé. Za ruce s šedohlavci Tlačím svět k úmoru A není větší lež než pravda O nás dvou. Snažím se obelstít Lásku - potvoru, Aby mě nechala vznést se za tebou. Kolikrát, Markétko, psával jsem tobě, Tolikrát, Markétko, čekal jsem na odpověď. Ty se však miluješ s anděly V kráterech měsíce A tam mé tóny nedozněly, Já zůstal necelý. Kolik nás takových zbylo, co zbloudilo Cestou za modrými květy, Jimž pod gilotinou se zalíbilo.