Z lidí se stávaj dospělí, protože není dost pochopení A měním se taky já, tou dobou s ní. Pod muší křídla se schovává vždycky, Když tuší, že prší na duši. Z nadzemských výšek mi zamává a srdce buší. Je květina a jediná, co věří, že zvěři dá se věřit, že na trnitým keři dá se spát. Uprostřed nebe je díra a právě víra v ni ji otevírá Poslům z cizích světů, jak střelám kulometu. Podléhám ti. Podléhám ti. A ty jsi ta láhev nedopitá, skrytá v krytu trilobita. Na hrotu pera mám větu, Která zůstane do večera nevyřčena, Jinak ztrácí cenu. Nechci být autorem frází, Jak voda z prolomených hrází. Unášíš mě. Unášíš mě. Na tisíc malejch kousků rozložím si svět A pak zas poskládám no a ty budeš zpět. Já budu moudřejší a ty šťastnější, jen mi věř...